Kanada – druhý největší stát na světě. Místo nekonečných plání, hor, nekonečné divočiny a míst kam pomalu lidská noha nevstoupila. Místo úžasných přírodních scenérií. Místo bankovek jak ze hry monopoly. Měsíc na cestách, projeto 13500km a 4 provincie.
Jednotlivé díly cestopisu:
- Kanadou za jeden měsíc – týden první
- Kanadou za jeden měsíc – týden druhý
- Kanadou za jeden měsíc – týden čtvrtý
- Kanadou za jeden měsíc – týden pátý
V předchozím článku jsem popis naší dovolené v Kanadě ukončil nocováním v Pacific Rim National Park. V tento okamžik jsme měli za sebou cca 3000km. Třetí týden se nese ve znamení pomalého přesunu na sever do Yukonu a Aljašku.
Týden třetí: 14.5. – 20.5.
14.5. Nový týden začal přesně jak skončil ten předchozí – snídaní a blbnutím na pláži. Poté jsme se vydali do města Nanaimo a trajektem zpátky do Vancouveru. Po cestě jsme se zastavili u jedněch malinkatých vodopádů (již asi stých po naší cestě). Jelikož trajekt jel po jiné trase bylo se po cestě opět na co koukat a tato severní cesta (Nanaimo – Západní Vancouver) mi přijde zajímavější, ale trajekt zde bohužel jezdí pouze jednou za dvě hodiny a tak pokud člověk nemá místenku tak si chvilku počká. Rychlý průjezd Vancouverem a rychle dále na východ k městečku Hope (zde jsme již byli), ale tentokrát jsme zvolili cestu mimo Transkanadskou dálnici podél řeky Frazer. Nocovali jsme kousek za městem Hope v Emory Creek Provincial Park (+49° 30′ 47.42″, -121° 24′ 58.10″) což je velice příjemný park s kempovištěm.
15.5. Nový den začal velice příjemně, ačkoliv kempovištěm projížděl správce tak po nás nechtěl žádné peníze (chyběla zde self-checking možnost). Následovala cesta na sever proti proudu řeky Fraser, což je jedna z prvních cest zlaté horečky (pár let před vypuknutím zlaté horečky na Klondike) a naše první zastávka byla na místě zvaném Hells Gate (http://www.hellsgateairtram.com/), což je zúžené místo na řece, kde voda proudí úžasnou rychlostí a je zde mimojiné lanovka, která vede od silnice na druhou stranu řeky a během jízdy člověk zažívá nádherné výhledy a i průvodce člověka zásobuje mnoha zajímavostma daného místa (a dokonce znají i čechy). Je zde i dřevěný most po kterém lze přecházet řeku a tedy nabízí i spoustu dobrých příležitostí udělat hromadu zajímavý fotek. Krátce po opuštění Hells Gate se krajina opět rapidně změnila a pro změnu se všude kolem nás nacházela polopoušť a nikde nic moc nerostlo – jaká to změna po týdnu stráveném na plážích a deštném pralesu.
Další naší zastávkou byla „vesnice“ Cache Creek (+50° 48′ 39.33″, -121° 19′ 29.37″) což pro nás dva vášnivé „kačery“ byla nutná zastávka. A mimojiné zde jsme se poprvé setkali se státem provozovanýma kešema (doslova je spravoval národní park). Následně jsme projeli městem Kamloops a dojeli jsme až do Wells Grey Provincial Park kde jsme opět zvolili nocování v místním kempu. Kemp to byl příjemný a hnedle při příjezdu pár metrů před branama jsme potkali jednoho hunáče (medvěda) a večer ještě jednoho poblíž kempu když jsme byli na lovu dřeva. (Malá vsuvka – Ve všech kempovištích co se nachází v Národních/Provinčních/atd parcích je zakázán jakýkoliv sběr dřeva i kdyby se válelo na zemi či se nacházelo na jiném kempovacím místě) Zde jsme si také poprvé koupili poprvé dřevo a našli jsme i pár hezkých kousků na vedlejším kempovacím místě. A od tohoto dne jsme také vozili v autě jako novinku asi 6-8 kousků dřeva aby jsme měli na oheň.
16.5. Tento den byl náš devatenáctý v Kanadě a tedy náš pobyt se přehoupl do své druhé poloviny. Tento den se nesl ve znamení cestování po úžasném Wells Grey Provincial Park. Přímo z kempoviště vedl jeden trail k nedalekým vodopádům Dawson – což jsou asi 3 metry vysoké vodopády tak ve výsledku nic moc, ale jako začátek dne dobré. V parku jsme udělali celkem další asi 3-4 zastávky. Nejzajímavější jsou asi vodopády Helmcken (+51° 57′ 24.15″, -120° 10′ 58.17″). Což jsou vodopády, které padají do cca 100 metrů hluboké propasti, kterou tu zanechal ledovec.
Další zajímavost, kterou doporučuji je vyhlídka z jednoho kopečku (n&aacut e;zev bohužel si nepamatuji, odbočka zde: +51° 56′ 39.35″, -120° 4′ 34.14″). Tato vyhlídka skýtá náhledy na daleké okolí (pokud nemáte smůlu a celé okolí nehalí hutá hmla :-))). Po opuštění národního parku nás čekala cesta do posledního velkého města a tím je městečko Prince George (+53° 54′ 49.11″, -122° 45′ 10.97″). Podle velikosti na mapě to vypadá na velké město, ale opak je pravdou je to naprosto nehorázná díra :), ale jelikož to bylo poslední velké město tak jsme zde provedli velké nákupy a doplnili zásoby. Nejvtipnější byl nákup piva a nějakého alkoholu (víno, whiskey) – celkem jsme v liquer shopu utratili přes 220$CAD. Přespali jsme v jednom místním motelu – vedeném vietnamcema.
17.5. Tento den měl být ve znamení celodenní cesty pokud možno s co nejmenším počtem zastávek. Jako cestu na Yukon/Aljašku jsme zvolili méně známou cestu po Yellowhead a následně Steward-Cassiar hwy. Druhá zminovaná dálnice je vlastně 700km dlouhá silnice co vede pustinou pomalu bez jakékoliv civilizace – ta se nachází pouze vždy pokud z této dálnice sjedete povětšinou do cca 100km vzdálených vesnic. Jenže ještě než-li jsme vyjeli z města tak jsme stavili na místní benzínce abychom nakoupili Slurpee (což je ledová tříšť, akorát s originál příchutěma od coca-coly a Pepsi) a nějaké drobnosti. Další zastávka následovala záhy v městečku Smithers (+55° 0′ 52.10″, -127° 19′ 42.59″) kde se nacházejí zajímavé peřeje/vodopády.
Po skoro celodenní jízdě jsme se začali blížit k civilizaci, ale ještě přetím jsme míjeli medvědí ledovec (+56° 6′ 15.83″, -129° 39′ 17.89″), což je ledovec, který v noci září a dodnes nikdo vlastně neví čím je to způsobeno. Kousek za tímto ledovcem se nachází vesnička Steward, která není ničím zajímavým. Pouze se zde nachází hranice do USA a to do jiné vesnice Hyder (+55° 54′ 56.65″, -130° 1′ 43.68″). Tato vesnice je sice na spojení USA a v nejjižnější části Aljašky, ale právo zde vykonává Kanadská policie a běžně se tu platí US dolarama. Ale platí zde US daňově/lovecké zákony a tak jsem přes hranici jezdí lidé nakupovat, bydlet, lovit, atd… Také se zde nachází pouze Kanadská hraniční kontrola, jelikož na druhou stranu by nikdo nic nepašoval a ani neutíkal, jelikož za touto vesnicí se nachází pouze cca 500km divočiny. Také proto jsme zvolili přenocování v této vesnici (poprvé na území US, levnější ubytování, atd….) a hotel byl na docela zajímavém místě a několikrát se hnedle vedle hotelu procházel medvěd a chodil si pro jídlo do nedalekého spáleniště.
18.5. Ráno vstávání a celodenní jízda přes Watson lake a Whitehorse abychom se co nejvíce přiblížili Aljašce. Aneb jeli jsme z Aljašky pomalu až zase na Aljašku. Tentokráte jsme spali v autě nedaleko dálnice kde jsme si udělali oheň na zahřátí a uvaření nějakého toho jídla. Poprvé jsme tuto noc pozorovali fakt, jak se prodlužují dny. Tma nastala až teprve po půlnoci a to jsme byli hodně nízko. vlastně toto byla poslední tmavá noc na další cca týden.
19.5. Ráno budíček a pokračování po Alaska Hw směr Beaver Creek. Cesta kolem Kluane National Park (+60° 41′ 11.86″, -138° 11′ 21.26″), což je národní park, který skýtá nejvyšší horu Kanady. Bohužel do tohoto národního parku nevede jediná cesta a tak člověk může pouze obdivovat zvedající se štíty hor, které člověk míjí po obzoru. Krátká zastávka v meštečku Beaver Creek, což je nejzápadnější městečku celé Kanady (všichni jsou na toto hrdi a všude je to zmiňováno).
Přechod hranice do USA – což mimojiné byla taková opičárna až se nám celé USA zhnusili. Hranice byla neskutečně střežena, pohraničníci se vyptávali naprosto všech (i US občanů) co, kde, kdy, jak, proč, atd… Na přechodu jako takovém se nacházelo asi 10 kamer, které si auta fotili ze všech stran. Dále zde byly radary, skenery a další šílené množství věcí. Pro člověka z Evropy bez hranic další zajímavá zkušenost a člověk by opravdu nečekal, že mezi tak vyspělýma státama může existovat tak příšerně ostrá kontrola.
Po této peripetii na hranicích jsme pokračovali do vesnice Tok, což je mimojiné děsná díra (+63° 20′ 13.33″, -143° 0′ 35.40″) ale zastavili jsme se zde na jídlo (měl jsme zbytek US dolarů) a objednali jsme si v jediné místní restauraci nachos, které byly ultimátní jak svojí velikostí tak i chutí a jako hlavní chod jsme zvolili pizzu, kterou jsme snědli sotva polovinu. Z Toku jsme se vydali pomalu na sever směr městečko Chicken a zpátky Kanada. Přespávali jsme v jednom z místních kempů (jinde není povoleno) a jelikož jsme již hodně postoupili na sever a západ tak v noci nebyla prakticky žádná tma a což mělo za následek, že jsme se moc nevyspali a poprvé ač jsme byli zatím nejseverněji bylo v noci takové teplo, že jsme museli otvírat okénka v autě. Každopádně US území v těchto končinách je oproti Kanadě dosti zanedbané a i celkově servis je na mnohem nižší úrovni – a toho bordelu co se vše nacházelo :-(( a prostě jedno k druhému už jsme se těšili zpátky do Kanady.
20.5. Cesta směr vesnice Chicken, což je vlastně osada s pár baráčkama a dále po pískové cestě na US/Kanada hranice. Cesta se brzo vyšplná na hřeben a posléze několik kilometrů vede po tomto hřebeni a tak skrývá úžasné výhledy a zážitky – nehledě nato, že na Kanadské straně na tuto silnici navazuje Top Of The World Hwy. Po našem příjezdu na hranici (+64° 5′ 7.88″, -141° 0′ 4.75″) jsme se dozvěděli dosti nemilou novinku. Top Of The World Hwy je zavřená a otevřená bude až v úterý!! Jenom pro upřesnění tato hranice se nachází asi 120km od Dawson City po Top Of The World Hwy popřípadně 1300km je nutné to objíždět. Takže jsme měli několik možností. Tou první bylo zde dva a půl dne čekat – nedalo se ani nikam moc dojet, jelikož se v nejbližší vzdálenosti (300km) nenacházela žádná jiná pořádná civilizace) a tedy se zde v nadmořské výšce kolem 1222mnm nudit a čumět do blba a maximálně tak chlastat. Další možností bylo tuto zavřenou část prostě objet. Po delší debatě a vzhledem, že bylo teprve kolem 11 hodiny jsme se rozhodli tuto uzavírku objet. Výsledek byl takový, že se nám podařilo ujet za celý den nějakých 1100km a spali jsme pár km před Dawson City, ale z druhé strany :))).
Třetí týden máme úspěšně za sebou. Momentálně se nacházíme před městem Dawson City (známé též jako Klondike). Třetí týden se nesl ve znamení dlouhého přejezdu na sever kdy po cestě jsme potkali všechny možné typy krajiny a celkově mizela civilizace i ostatní turisté. A abych prozradil něco z příštího týdne tak zdržení, které bylo zapříčeněné zavřenou silnici nás vlastně zachránilo od jednoho velkého problému, ale to se dozvíte až v dalším díle „Kanadou za jeden měsíc“ a celkově budeme putovat dále na sever.
Lothar
