Jak jsem začal oslovovat a fotit neznámé lidi

Konec roku často trávím přemýšlením nad tím, co vše jsem zvládl a co se moc nepovedlo. Jak jsem zmiňoval v tomto článku, z fotek z tohoto roku úplně nadšený nejsem. Tedy povedlo se několik fotek, ze kterých mám opravdovou radost, ale pořád mi přijde, že tomu něco chybí.

Přemýšlel jsem nad tím více a došlo mi, jak málo jsem tento rok fotil. I přesto, že jsem vlastně v lednu odešel z práce a měl jsem celé dny volno, nafotil jsem jen několik málo fotek. Z toho jen cca 24x jsem byl fotit portréty. Taky pouličních fotografií jsem letos moc nepořídil.

Z toho podle mě vznikla i frustrace, kdy jsem chtěl psát zde na Fototipech častěji články o focení, ale protože jsem moc nefotil, nebylo o čem psát. Přitom foťák jsem sebou nosil téměř vždy sebou.

Rozhodl jsem se, že abych byl opravdu skvělý fotograf lidí, musím lidi fotit častěji. Ideálně několikrát týdně. Dal jsem si takový závazek, že když uvidím někoho kdo mě zaujme a budou k tomu alespoň trochu vhodné podmínky, že toho člověka nafotím.

A abyste si nemysleli, že jen tak plácám a že to je další plané předsevzetí do nového roku, tak tady je jeden zážitek z tohoto týdne:

Byl jsem s kamarádem v restauraci a všiml jsem si slečny, která tam obsluhovala. Byla sympatická a měla hezké oči. Tak mě napadlo, že bych ji měl vyfotit. Jenže jako introvert co má panickou hrůzu z oslovování neznámých lidí jsem měl obrovský strach (i když logicky jsem samozřejmě věděl, že je ten strach zbytečný). Jenže jsem si pak řekl, že když už jsem si dal takový závazek, tak nemůžu couvnout.

Vytáhl jsem foťák, nahodil jsem na něj pevnou padesátku a zkontroloval místo, kde slečna stála. Chtěl jsem využít pozadí se skleničkama. Rychlou kontrolou osvětlení jsem usoudil, že nastavím natvrdo ISO 2000 aby nedošlo k rozmazání vlivem dlouhého času. Clonu jsem nastavil na f2, zhluboka se nadechl a vyrazil za slečnou, která postávala za barem.

Přišel jsem ke slečně a zeptal jsem se ji, jestli ji můžu nafotit, že ji udělám hezký portrét a potom ji ho pošlu. Souhlasila a já jsem se pustil do práce. Už ani nevím, co konkrétně jsem říkal, ale snažil jsem se trochu uvolnit atmosféru, abych mohl nafotit její úsměv. Což se taky podařilo. Udělal jsem 6 fotek, poděkoval jsem a dal jsem slečně vizitku, aby se mi ozvala a abych ji mohl poslat výslednou fotku.

Z těch šesti fotek se jedna povedla a tady je výsledek:

img2344-version5

Dojmy z mého prvního oslovení neznámého člověka kvůli focení

Raději pro jistotu ještě zdůrazním, že pro mě je oslovení neznámého člověka hodně obtížné a mám z toho jako velký introvert obrovskou hrůzu. Navíc ještě chtít po někom, aby mi zapózoval a nechal se vyfotit…přijde mi to až nepředstavitelné. Samozřejmě, že fotografové extroverti budou mít v tomto obrovskou výhodu 🙂 Pokud máte ale z focení cizích lidí taky obavy, třeba vás to motivuje 🙂

Důležité je mít zmáknuté focení a nastavení foťáku. Pouhým pohledem na scénu jsem v rychlosti nastavil foťák a měl jsem už konkrétní představu, čeho chci přibližně dosáhnout. Zpětně jsem sice zjistil, že ISO jsem mohl trochu zmenšit a dosáhnout tak lepší kvality, ale to není tolik podstatné.

Ty zkušenosti z focení portrétů mi hodně pomohly. I když jsem byl šíleně vystresovaný, tak jsem navázal komunikaci a snažil se focenou osobu trochu uvolnit. To samotné focení jsem tedy zvládl i pod šíleným stresem, protože už je to něco, co dělám automaticky a nepotřebuju se na to tolik soutstředit.

Bohužel právě kvůli stresu jsem se nějak zapomněl podívat na samotné fotky a vůbec jsem nevěděl jak se povedly. Udělal jsem prostě 6 fotek, ale nevěděl jsem, jestli jsou správně zaostřené, exponované a jestli nejsou úplně mimo. To byl velký risk, zvlášť když jsem dal slečně kontakt na sebe s tím, že ji fotku pošlu. V tomto případě jsem měl štěstí a jedna fotka se fakt povedla. Příště na to ale musím dát pozor a alespoň v rychlosti fotky omrknout a v případě že žádná nebude ideální, nafotit další.

A nakonec snad ještě taková vtipná příhoda s předáváním vizitky. Vytáhl jsem pouzrdo na vizitky, ale zjistil jsem, že tím stresem se mi šíleně rozklepaly ruce. Přišlo mi to jako celá věčnost, než jsem vytáhl jednu vizitku, abych zjistil, že je to špatná vizitka (mám osobní vizitky a potom vizitky pro fototipy). Takže jsem musel složitě tahat další vizitku…no prostě peklo 🙂

Ukázalo se ale, že takové oslovení někoho kvůli focení není zase tak strašné. Stačí na to jít s úsměvem a počítat, že vás můžou odmítnout. Je to něco, co si ale nenačtete a co si musíte vyzkoušet. Teprve když překonáte vlastní strach, budete pak mít větší motivaci a chuť do dalších takových pokusů. Věřím že to dopadne stejně jako při focení portrétů. Tam jsem byl taky ze začátku šíleně nervózní a dnes jdu na domluvené focení se slečnama úplně v pohodě a dokážu si to celé hezky užít.

Pokud vás focení lidí fascinuje stejně jako mě, zkuste to. Překonejte strach a budete mít ze sebe radost 🙂

Podívejte se taky na mou knihu Jak na focení portrétů – praktický průvodce fotografa. Kniha vás provede začátky focení lidí a pomůže vám zvládnout komunikaci s focenými osobami, vymýšlením póz a dalšími problémy, se kterými se můžete v začátcích setkat.

David Nogol

Živím se jako portrétní fotograf, jsem autorem knihy Jak na focení portrétů. Baví mě nejenom samotné fotografování, ale rád o fotografování píšu a pomáhám ostatním fotografům k lepším fotkám. Pořádám fotografické kurzy a workshopy a aktuality o mě najdete na mém Instagram profilu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *